V dnešním článku zase trochu odbočíme od fitness. Chci vám popsat pár vtipných/trapných/smutných situacích, které jsem zažila jako Au-pair. Pro vysvětlení musím dodat, že jsem starala o tři kluky ve věku 3.5 a 6 let. Přičemž nejstarší měl downa, takže v tomto případě člověk zcela „normální“ chování očekávat nemůže. chci však jen dodat, že s potřebnou péči a pozorností ze strany rodičů, by to bylo lepší. Upřímně, horší rodiče a styl výchovy jsem ještě nezažila, ale alespoň mi to přineslo zážitky na celý život o kterých můžu vždy vyprávět a odstrašující příklad, jak nikdy nechci skončit 😀
Jedna z prvních trapných situací, které se mě staly bylo to, když se mě děti v metru začaly hlasitě vyptávat, jestli mám penis a zda-li si na něj můžou sáhnout. Když jsme odpověděla že ne, následovala krátká diskuse, jestli mám penis nebo vagínu. Tahle situace byla spíš vtipná než trapná, jelikož není nic lepšího vidět šestiletého kluka s downem jak o něčem takhle mudrcuje.
No a když už jsme u toho penisu, tak se musím podělit o další vtipný zážitek. Jednou takhle vyzvedávám děti z kroužku z gymnastiky a otevřou se dveře a všechny děti proudí ven… Tak tak čekám na ty dva své a ten postižený přiběhne, s penisem vykukujícím z kalhot a řve: „Petra penis kukt raus! Penis kukt raus!“ (doslovně penis kouká ven).
Ještě trapnější situace s penisem byla pak ta, když jsem čekala s dvěma děcky na hřiště, až přijde babička s třetím (opět ten s postižením). Když přišli tak ke mě hned nadšeně přiběhl a mě zarazily dvě věci. Za prvé, byl jen ve slipech a venku takové horko nebylo a za druhé, v těch slipech měl díru, ze které mu visely koule… babičce to bylo zřejmě úplně šumák.
Když už jsme u toho oblékání, tak mě taky překvapila situace s botami. Nejstarší i nejmladší dítě mají boty o dvě čísla větší. Problém je, že nejenom to vypadá komicky a já jsem se s nimi styděla chodit (protože jsem vypadala jako nějaká nestarající se matka), ale hlavně to, že pravidelně zakopávaly a moc pohodlně se jim asi nechodilo. Rodiče děti každé ráno obouvají, takže nevhodné velikosti si určitě všimnout museli. Navíc nedává logiku, proč i nejstarší má tak velké boty. Člověk by to pochopil kdyby kluci boty vždy „podělili“ ale po kom to podědil ten nejstarší, to tedy netuším…
A nemůžu si pomoci a musím přidat ještě poslední storku s oblečením. Jednou jsem děti vyzvedávala ze školky a měly na sobě pyžamo. Nechápavě jsem se zeptala učitelky proč a ta mi odpověděla, že je takhle tatínek přivezl… Že si prý všiml až na místě, že mají pyžamo…
Co se vyzvedávání ze školky týče, tak určitě musím zmínit příhodu, kdy jsem šla vyzvednou nejmladšího. Vždy na čtvrtou, jak sme byli domluveni a dělali to tak vždy… Jenže on tam najednou není… Bylo mi sděleno, že je prý nemocný a s babičkou. Mě nikdo nic neřekl.
A následné chození s dětmi po jejich vyzvednutí na metro, to by vystačilo asi na hodně příběhů. jeden z těch nejtrapnějších byl, když děcka začaly prostě plivat po kolem parkujících autech. Bohužel se mi je nakonec nepodařilo zastavit jinak než pohlavkem…
Velmi vtipná/trapná situace taky nastala když jsme míjeli milou postarší paní a ta se kluků zeptala, zda-li jsou dvojčata (nevypadají tak ani neměli stejné oblečení, ale tak prosím…). Nejstarší (postižený) ji odpověděl: „nö, blöde man“ (něco jako – ne ty hlupáku).
No a výběr knížek, které děti doma mají je taky něco o sobě. Už jsem si zvykla na abstraktní knížky, které podle mě pro děti v tomhle věku nemají moc smysl a překvapila mě kniha popisující porod, kde jsou velmi detailní obrázky. Co mě ale fakt dostalo je kniha, jejíž hlavní náplní je zjistit „kdo se krtečkovi vydělal na hlavu“. Názornou ukázku z knížky najdete v úvodním obrázku článku. Na každé stránce jsou různé obrázky hovínek od různých zvířátek a krteček postupně zjišťuje, že to ani jedno z nich nebylo, až se konečně dostane ke psovi a identifikuje psí hovínko… Nechybí ani popisek toho, že hovínko je kulaté a vypadá trochu jako Wurst (párek).