Pokud jde téma Erasmus zcela mimo vás, tak mi dovolte jen krátké vysvětlení. Erasmus je program Evropské Unie, který umožňuje studentů studovat na zahraniční univerzitě. Český student tak může na semestr nebo dva vyjet třeba do Švédska, Anglie, Německa…
Erasmus je absolutně skvělá a převratná věc a člověk se o něm dočte jen samou chválu. S tou já jistě souhlasím, absolvovala jsem dva Erasmy v zahraničí – v Estonsku a Německu a přinesly mi spoustu zážitků, kamarádů a dokonce i přítele. Ale o čem se téměř nemluví je odvrácená stránka Erasmu, totiž to, co se stane, když se vrátíte zpět domů. Spousta studentů po návratu se zahraničí hovoří o jakési „post-erasmus depresi“, „post-erasmus bluesu“ či „převráceném kulturním šoku“. Pokud vás trápí něco podobného, tak věřte, že v tom určitě nejste sami. Já bych se v tomhle článku ráda rozepsala o svých zkušenostech…
V první řadě chci zdůraznit, že tímto článkem určitě nechci nikoho od Erasmu odradit, či něco podobného. Erasmus je něco na co budu vzpomínat celý život. Bez něj bych se nikdy nenaučila plynule anglicky a nenašla motivaci se naučit Německy a nikdy nepoznala spoustu fajn lidí a míst. Erasmus určitě nelituju a hned bych jela znovu, kdyby to šlo. A všem ho můžu s nejlepším svědomím doporučit!Jen bych se ráda rozepsala o tom, co jsem prožívala po návratů „domů“ (a „doma“ mi přestalo připadat jako doma…), jelikož mi příjde, že tomuto tématu je věnováno málo pozornosti a vím že nejsem jediná, koho podobný problém trápil či trápí.
Když jsem seděla v letadle a naskytl se mi poslední pohled na Tallinn, tak jsem brečela. Těšila jsem se domů, na kamarády, rodinu a na to, že budu všem lidem konečně rozumět ale samozřejmě jsem měla krásné vzpomínky na toho půl roku tady a tak mi bylo i smutno…
První dny byly celkem fajn. Všichni byli moc rádi, že jsem zpět a já všem vyprávěla svoje zážitky. Koukla jsem se, co se vše změnilo, našla si brigádu na léto a psychicky se připravila na další semestr na mé domovské univerzitě v říjnu. Ale pak jsem čím dál tím víc začala cítit určitou vnitřní prázdnotu, jako kdyby kus mně chyběl… Jako kdybych kus sebe nechala v Tallinnu. Už nebyly každý víkend party či čajové dýchánky s lidmi z různých koutů světa, už jsem nemohla jít do knihovny v Tallinské Univerzitě, která zavírá až o půlnoci a má mega rychlý internet a sušenky zdarma, už nebyly ty skvělé předměty s úžasnými učiteli v angličtině, už sem nemohla nasednout do tramvaje a dostat se za pár minut do středu krásného Tallinnu. A už sem nebyla ničím zvláštní, žádný zahraniční student. Konečně jsem všem rozuměla, ale měla jsem pocit, že nerozumí oni mě. Můj život byl najednou sakra nudný a já nevěděla co dělat. Přišlo mi, že jsem dny spíš přežívala než žila. Nic mě nebavilo, dokonce ani na své oblíbené fitko jsem už neměla chuť. Najednou mě začalo štvát spoustu věcí. Třeba to, že je v deset večer už tma (a ne do půlnoci světlo jako v Tallinnu), že tu člověk koupí jen ten hnusný český chleba (estonský je úplně jiná třída), že tu každý chce pořád jen pít pivo, že tu nikde neseženu kohuke (estonská sladkost – fakt třída) a že je tu všechno tak nějak moc normální a stejné… A šok byl o to horší, že jsem se z Tallinnu (velkého města) najednou dostala zpátky do desetitisícového městečka… Opravdu tu nebylo co dělat. Navíc, já se neuvěřitelně změnila, ale tady v echách zůstalo vše více méně stejné… Nudné…
Navíc jsem si už ani tolik nerozuměla se starými kamarády. Erasmus mě hodně změnil a udělal ze mě úplně jiného člověka. A taky jsem chtěla pořád a pořád povídat o svých zážitcích z Erasmu. Napoprvé to určitě slyšel každý rád, ale poté to nepochybně začalo být otravné… A taky většina mých bývalých spolužáků už odstátnicovala a když jsem se v říjnu vrátila do školy, čekali tam na mě úplně jiní lidé.
Prostě a jednoduše mi přišlo, že to nejlepší jsem ve svém životě už prožila a nevím, co dál. A že nemůžu dál, tady v Čechách, v tom malém městečku…
Já nakonec svůj problém vyřešila, či spíše odložila tím, že jsem vyjela za půl roku na další Erasmus. Po návratu z něj jsem dopisovala bakalářku a připravovala se na státnice, takže na to nějak smutnit nebyl moc čas. A to i proto, že jsem měla v červnu už domluvenou práci jako au-pair. Takže mi opravdu šlo o to úspěšně odstátnicovat, abych v domluvený termín opravdu mohla začít. Jak možná tušíte práci au-pair jsem si zvolila, abych mohla vyrazit mimo Českou republiku… Protože tady „doma“ mi přišlo vše moc známé a nudné. Ale jestli jsem tím tenhle problém vyřešila to nevím… Když přijedu zpět do Čech, těším se na rodinu a kamarády, ale stejně si tu nepřipadám jako doma… A stejně si občas popláču při vzpomínkách na Tallinn (na svůj druhý Erasmus překvapivě tolik nostalgicky nevzpomínám, možná i proto, že byl v Německu, kde právě bydlím) a koukám na cenu letenek či autobusů do mého předchozího místa bydliště…
Teď už mi pravděpodobně jen zbývá doufat, že to vyřeší čas. Někde jsem četla, že tenhle stav může trvat až dva roky… Tak snad to pak přejde. Každopádně pokud máte stejný problém, věřte, že určitě nejste sami a pokud si o tom budete chtít popovídat, neváhejte mě kdykoliv kontaktovat :).
A co ti brání najít si přátele se kterými budeš každý víkend něco podnikat a budou to cizinci? V Česku žije mnoho cizinců, ale musíš zvednout zadek a seznámit se s nimi.
A nezlob se, ale pokud jsi pořád chtěla žvanit jen o erasmu, tak to muselo být utrpení pro tvoje okolí. Tebe by bavilo, kdyby tvoje kamarádka chtěla pořád jen mluvit třeba o asijské kuchyni? Nudle, zelenina, rýže a pořád by todo tebe hustila? A samozřejmě nemůžeš žít celý život zadarmo z peněz od Erasmu, součástí života je i práce. To si mnoho erasmáků neuvědomuje a stýská se jim po tom, že nemuseli na nic šáhnout a náklady jim platil někdo jiný.
A zrovna o Tallinn sis mohla zjistit, že v prosinci tam slunce zapadá v 15. 30 hodin, to by se ti už nelíbilo že jo?
Milá Týno.
Přátele cizince mám, dokonce i můj přítel je cizinec :).
A neboj vůbec se nezlobím. Myslím, že to každého po čase už trochu štvalo. Stejně jako lidi asi štvalo, když jsem kdysi pořád jen žvanila o počítání kalorií… Taky jsem tehdy byla o něco mladší a měla méně zkušeností. A jsem moc ráda, že ti lidé mě ani přesto nepřestali mít rádi. Takto poznáš opravdové přátele.
K tomu bych tě jen ráda ještě upozornila, že jsem celý článek napsala cca před čtyřmi roky. je zkopírován z mého původního blogu na blogspotu. Od té doby se toho u mě dost změnilo… Každopádně článek jako takový přepisovat nechci. Líbí se mi jak je velmi autentický a popisuje čerstvé zkušenosti dvacetileté holky, co byla poprvé v zahraničí. Myslím, že to spousta ostatních lidí ocení.
Moc mě mrzí, že ty jsi tuto možnost neměla (nevyužila). Erasmus by se ti určitě taky líbil. A z toho množství peněz, co za svůj pracovní život odvedeme na daních není vůbec špatný nápad si nechat něco zaplatit. Zkus to taky. Já z toho blbý pocit nemám, ba naopak. Dalo mi to tolik zkušeností a vědomostí, které teď zúročuji při své práci, kdy denně pomáhám lidem. Je to krásný pocit a taky bych ti ho přála :).
Já jsme zrovna ten typ člověka, co si předem tolik věci nezjištuje. Vím, že je to pro mnoho lidí nepochopitelné, ale ani před výběrem university pro svůj druhý Erasmus jsem si nedělala žádný veliký „research“ o městě, kde se nachází. Ráda se nechám překvapit a jsem na nějaké velké hledání moc líná (podobně postupuji i třeba bookování dovolených a ještě jsem toho nikdy nelitovala – asi mám štěstí). A věř nebo ne, obě volby byly nakonec skvělé – ani to zapadání Slunce v 15.30 mi nevadilo.
Jinak moc děkuji za tvůj feedback a přeji Ti krásný den.